NF U13 a MČR U17
Předposlední hektický týden a důležitý víkend. V týdnu se jely raňáky a vrcholila příprava na Mistrovství ČR U17 a Národní finále U13. Kadetky hrály v Praze na Folimance a já s holkama jela do Chomutova.
Po předchozích víkendech, kdy jsme z turnajů odešli s prázdnou (nepočítaje Festival U12), už tady nikdy moc nevěřil, ba co víc ani moc nedoufal, že by to tentokráte mohlo cinknout. Pro U17 je účast na MČR víc než úspěchem. Dostat se do čtyřky nejlepších týmů v této kategorii je už opravdu pecka. Na NF U13 jsme jely oslabeny o 2 hráčky. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem v úterý večer povolala jednu 08. Aby nás nejelo 13.
Holky v Praze hrály jen 2 utkání, my klasicky pátek ve skupině a dále podle umístění. V 8,30hod nasedám do auta, vezu 3 hráčky a ejhle. Auto škytlo, prdlo a nenastartovalo. Zkouším to znovu, vzniká panika, hned volám zpět p.Kučeru. Zkoušíme auto roztlačit a ani to se nedaří. Stahuji z cesty p.Krále, který už je u Slaného, aby si pro nás přijel. P.Kučera nakonec zavelí a že nás tam hodí. Vytahujeme z postele Márty, aby si přišel od klíče od auta a ten si tak v župánku kráčel po sídlišti a sledoval moji hysterii. Otáčím p.Krále a ten pokračuje do Chomutova. P.Kučera svému vozítku umí šlápnout na paty, ale stejně nás zastavuje kolona. Do Chomutova píšu, že přijedu později, p.Arnošt dostává na starost šatnu. Když dojíždíme do Chomutova o 45min později oproti plánu, p.Kučera zjišťuje, že nemá papíry…vždyť si přece jen odskočil z Řep do Stodůlek odvést dítě…
V chaosu vybírám pasy, řeším papíry a jsem na infarkt. Na palubovce se již rozcvičuje Jičín a naše holky. Nám v sestavě chybí Ryšák a Tereza N. Té ve středu nečekaně dovolili sportovat a tak ve vzduch visí otázka:“ mám ji nechat hrát???“ potřebujeme ji především na kvaldu U15 příští týden….
První zápas na NF, nebo MČR je především o tom, který tým lépe zvládne nervozitu. No my na to rozhodně nevypadáme. Kopeme si do míče, nejsme schopny si přihrát, padáme na zem a myslím, že i bojovat se mohlo víc a bránit důrazněji. Vyhráváme o 4b jak 1/4 , tak půlku. Po 3/4 je to plichta a u nás žádný dramatický zlom ve hře nepřichází. Mé srdce je na hraně udržení pravidelného rytmu. Během 3min jdeme do vedení o 3b, které záhy ztrácíme a v 7min vede o 2b soupeř. Na hřiště přichází Krauska….budou kroky, dabl??? (je tak rychlá, že ještě není schopna zvládnout techniku, ale ono to přijde a já se na to strašně těším). Z ničeho nic se někde vylíhne pod košem, dostává příhru, střílí a dává. Bylo to tak rychlé, že ani žádnou chybu nestihla udělat. Jsme na plichtě. Boj o každý milimetr hřiště pokračuje ještě 2minuty. Milda dává koš, ne k tomu šestku. Pak má na ruce šestky soupeř, ale dává pouze 1. Je cca 15vt do konce, musíme míč udržet na ruce. Daří se a vyhráváme o 1b. Bylo to strašné…..výkon hrozný, nervy na zhroucení, srdeční kolapsy…
Jdeme na oběd,, zpět do haly a pak se jdeme ubytovat. Moje víkendová pochodová cvičení pokračují. Za svůj výkon si děvčata zavazadla převážejí sami. No, ono je to 10min cesty…. Odpoledne je naším soupeřem Olomouc. Připadala jsem si jako ve zlém snu. 1/4 plichta. Výkon opět chvílemi na úrovni přípravky – technické chyby. Po 2/4 vedeme o 12b, ale stále to není na pochvalu. Chodím o poločase kolem lavičky a přemýšlím, co vše jsem udělala špatně. Proč moje hráčky, ať už U11, či U12 i U13 dělají takové technické chyby??? Znám je, vím, na co mají a nemají, vím, co by měly či neměly zvládnout. Pak si beru holky k sobě a říkám jim: “Vidíte mě? Tak takto vypadá smutný trenér“. Holky šly na hřiště, já si stoupla vedle lajny a hnala a hnala je dopředu. Toto jsem asi měla udělat i v U11…. Ve 3/4 jsme dostaly pouze 4body, vyhrály ji 18:4 a bylo rozhodnuto. Na hřiště se tak mohly podívat všechny hráčky a to včetně 08 – Urby. Vyhráváme skupinu D. Večer ještě probíhá slavnostní zahájení.
Nutno tradičně ocenit organizaci pořadatele, která byla skvělá a holky i fanoušci si bezpochyby turnaj užili.
V sobotu jdeme do čtvrtfinále proti Ostravě. Všude se šíří informace, kterak moravský klub spekuloval a hrál tak, aby narazil na nás. Ještě před výkopem se řeší nejrůznější blbosti ve smyslu „hry na psychiku“. Nenecháme se rozhodit a jdeme na to. Pod košem máme sílu i výšku, ale u rozehrávaček taháme za kratší provaz. Jsme malé a neduživé. Je to bitva, je to boj, je to dřina. Předvádíme dobré akce, ale i některé úplně zbytečné a hloupé ztráty. Soupeř taktizuje i s obranou a v tomto smyslu se mu daří. Do konce 3/4 stále držíme vedení o 3 – 4b. To držíme i po 3min v poslední části hry. Nastupuje Tereza, Malina se dostává do laufu. 2min před koncem vedeme o 10b. To ale nemusí vůbec nic znamenat. Navíc začínáme zmatkovat a „mistrem“ zmatku se stává Véča. V poslední minutě ještě dostáváme 2 šestky a koš, ale vítězství o 9b je naše. Postupujeme do semifinále. To se hraje v podvečer a narážíme na Vary.
Jdeme na ubytovnu odpočívat a program máme celkem daný. Pouštíme TV-com a sledujeme, jak se na Folimance daří našim U17 proti USK. No moc se jim nedařilo, holky prohrály asi o 20b s tím, že rozhodla 2/4, která se nám opravdu hodně nepovedla. Vracíme se do haly na náš zápas.
Tady je třeba si přiznat, že kdo neviděl, těžko by tomu věřil. Jak známo, zóna (tedy situace, kdy hráč brání území a hráče v tomto území), je v U13 zakázána. Soupeř hrál tzv. zón-press, tedy celoplošnou zónovou obranu. Těžko pochopitelné. Děti se v mini mají basketbalově vychovávat a ne hrát hru, která je vede k vítězství za každou cenu (kromě zóny též oblíbené zdvojování). Hned v úvodní čtvrtině rozhodčí pískají na každé straně obranné vteřiny. Oba výroky hodně sporné a nutno si přiznat, že obranné 3vt v této kategorii je už hodně těžké posuzovat. Prostě od počátku dusno, napětí. Obě trenérky diskutujeme s rozhodčími, paní kolegyně za nimi běhá do hřiště až na trojku…. Soupeř navíc hraje hodně tvrdě a tak neustále někdo z našich hráček dostává rány a kroutí se bolestí s pláčem v očích. Hned v úvodu je vyveden jeden z Varských fanoušků. Na hřišti je to regulérní bitva o každý míč. Holky ale bojují a i přes některé zbytečné chyby držíme mírné vedení po všech čtvrtinách. Do poslední části jdeme za stavu +4b. Drobné vedení udržujeme po celou čtvrtinu. Po tajmu holky zahrají domluvenou akci, což mi udělaly radost. Pak sice generujeme zbytečné zmatkařské chyby v závěru, šestky máme 6/0, ale přesto dokážeme vítězství udržet. Jsem ráda, že jsem na lavičce měla Kateřinu, protože bych jinak určitě dostala infarkt. Se signálem propuká obrovská radost, protože je jasné, že z Chomutova vezeme medaili. A protože ve finále nás čeká Hradec, všichni tušíme, že bude stříbrná.
Večer probíhá v Chomutově doprovodný program, všichni si to užíváme a je to jako vždy fajn.
Ráno balíme, stěhujeme se na halu a začíná válečné malování obličejů a tentokráte se nešetřilo ani se sprejováním hlav. Zejména maminky blondýny byly k nepoznání. A koneckonců k nepřehlédnutí byl i šéf HB-kapely Pavel Kraus. Jemu zeleno-oranžová hlava taky hodně slušela. Zatímco my lítáme po hale a malujeme se, soupeř se zodpovědně protahuje na válečcích. Válečky mě vždy hodně pobaví. Chomutov v boji o 3.místo poráží Vary a Kateřina zase sedí přišpendlená na mobilu a hlásí průběh utkání o 3.místo v U17. Za chvíli to už sledují i rodiče a holky. Zápas je vyrovnaný, není to žádná bodová přestřelka, ale naše holky Hradec do většího vedení nepouští. Jdeme se rozcvičovat. Zatímco holky jezdí dvojtakty, na Folimance odbíjí poslední vteřiny zápasu. Vedeme. Raději to nechci vidět, vědět, nervy mám za poslední dobu pocuchané dost. Pak mi Káča mobil strčí pod nos a já sleduji, jak na palubovce slavné Folimanky propuká obrovská radost hráček v zeleném. Naše holky to dokázaly. Dokázaly něco, co…já prostě ani nemám slov. Ve společnosti velkoklubů, které jsou sportovními centry, mají peníze, zázemí, realizační týmy a já nevím co všechno, náš amatérský klub, který to dělá pouze na koleně, hnán jen HB-srdcem, tak v této společnosti dokázal Márty s 02+03+04 vybojovat 3.místo. Mám slzy v očích a strašnou radost. Klepou se mi ruce štěstím, nevím, co mám říkat. Stojím na stejném místě, kde před 2 lety 03 vybojovaly své druhé mistrovské zlato, když cca 20vt před koncem danou trojkou vyhrály o 1b… Když byly U11, měly bronz. Pak přišlo stříbro, dvě zlata, loni stříbro. Takže letos byl na řadě bronz. A je tam. Běžíme za holkama a ukazujeme jim to. Holky skandují, tleskají (to je jedno, že 5min hrajeme), stejně tak hned HB-kapela posílá po instagramu kadetkám gratulaci. Je to šílené. Krásně šílené.
My ale ještě s Hradcem musíme bitvu odehrát. Zázraky se nečekají, Malina má něco s rukou, Terezka sice hraje, ale má to jako protažení na příští týden. Zázraky nepřišly, soupeřova první pětka byla o 2 třídy někde jinde a po 1/4 vedla 21:8. Půlka minus 24b, vyrovnaná 3/4 a celkově minus 30b.
Ale stříbro nám už nikdo nemohl vzít. V alls stars byla Amálie Štenclová a nejlepší hráčkou družstva byla vyhlášena Natálie Pospíšilová.
Jedu domů s Kudějovic, odpočívám, popíjím si šáňo a vstřebávám všechny dojmy. Pak jdeme jako užší HB-rodina na večeři. Nevadí, že mám zeleno-oranžovou hlavu, že máme všichni počmárané obličeje. Nestydíme se, na krku nám totiž visí cenné medaile. Ty, které pro klub holky vybojovaly. Pak letí foto z Barrandova, kde si dvou medailí užívají i Štenclovi a určitě špunty bouchají i na Kladně u Pilařů.
A když mluvím o tom Kladně. Tam od celého HB letí obrovské poděkování. Za naši skvělou spolupráci, za upřímné a „obyčejné“ lidské chování, které celé ty roky držíme a výsledkem jsou právě tyto úspěchy. Stejné poděkování patří i Slanému, Plzni a Nuslím. I tyto kluby mají zásluhu na úspěších, kterých dosahujeme. A pevně věřím, že spolupráce bude fungovat i v dalších letech a budeme se moci společně radovat z výsledků našich společných holek. Kvůli nim to totiž všechno děláme.
A ještě děkuji rodičům za super atmosféru a fandění a slibuji HB-kapele, že medaile je nemine :-).
Byl to náročný, ale krásný víkend.
A ještě jedna věc. V sobotu HB oslavilo své 8.narozeniny. A krásný dárek si dalo samo.
